EU: STOP Nesmyslné Evropské Zemědělské Politice

V Evropské Unii dnes žije asi půl miliardy obyvatel. V zemědělství působí asi 11 311 000 zemědělců, což představuje asi 5 % práceschopného obyvatelstva. (2,3 % obyvatel EU) Tato populace vytvoří produkt ve výši 1,8 % unijního HDP. Rozpoče EU pro rok 2010 bude 141 miliard eur.  Přestože v tomto sektoru pracuje minorita celkové populace, do zemědělství připluje v letošním roce v rámci "společné evropské zemědělské politiky" přes 42 % veškerých výdajů evropského rozpočtu. A toto číslo bylo 70. letech ještě mnohonásobně vyšší. (tehdejší rozpočet byl ale samozřejmě v absolutních hodnotách daleko nižší) Jak je tedy možné, že z rozpočtu, který má sloužit zmíněné půl miliardě lidí, plyne takové menšině, jakou zemědělci představují, taková obrovská část celého koláče. O tak obrovských benefitech, které požívají evropští zemědělci, si mohou nechat ostatní obyvatelé a jednolivá odvětví jen zdát. (údaje z http://machay.blogy.novinky.cz/1004/jak-funguje-spolecna-zemedelska-politika)

Ponechme teď stranou můj názor na smysluplnost samotného evropského rozpočtu, jakož i na celý koncept politické federace, ke které Unie zcela jednoznačně směřuje a věnujme se té jediné a podle mého názoru nejvíce na hlavu postavené politice - zemědělské politice. Ta začala vznikat ještě před vznikem EHS. V 50. a 60. letech se snažila Evropa o potravinovou soběstačnost. Na Východě stála velká hrozba Sovětského impéria a jeho satelitů a pravidelné zásobování potravinami by bylo v případě válečného konfliktu klíčovou záležitostí. Dovážet zemědělské produkty v dostatečném množství by bylo pro II. světovou válkou zadluženou Západní Evropu neřešitelným problémem. Alespoň takové byly ty hlavní oficiální hlasy, které zněly ve prospěch vznikající zemědělské politiky. Jedním z hlavních cílů také bylo zajištění přijatelné životní úrovně všech zemědělců. Kdo si tehdy dovedl představit, že tento cíl bude plně naplňován i v daleko bohatší současnosti.

Na jakém základě celý koncept pracuje?

Jak jsem již zmínil, jedním z hlavních cílů byla snaha o potravinovou soběstačnost Evropy. Jak ale tohoto dosáhnout? Jedinou možností bylo uzavřít trh před konkurencí vysokými cly. To se také stalo a následkem toho se utvořilo jakési vakuum, ve kterém pomalu ale jistě vzkvétala neefektivnost. Nikdo nebyl motivován zahraniční konkurencí zlepšovat své poskytované služby a postupně se začaly světové ceny potravin vzdalovat těm evropským. Náklady na vyprodukovanou jednotku statků v agrarním sektoru se snižovaly daleko pomalejším tempem, než ve zbytku Svobodného světa. Postupem času už zemědělcům přestávaly stačit cla k tomu, aby jim zabezpečily dostatečné zisky, a tak musely na řadu přijít vládní subvence. Dnes je situace taková, že v Evropské Unii jsou například náklady na výrobu jedné libry cukru zhruba 2,5 krát vyšší než v Indii, či dokonce 5 krát vyšší než v Zambii, Thajsku, Malavi a dokonce i Brazílii. Co z toho plyne pro průměrného spotřebitele? Každá rodina zaplatí ročne o 2300 kč více, než by musela v případě volného trhu s potravinami. A to se jedná pouze o cukr. Ročně každého z nás stojí celý tento neperspektivní kolos 2968 kč. (včetně batolat, kojenců, důchodců apd...) Čtyřčlená rodina tedy zaplatí ročně přes 12 000 kč navíc. (údaje z: http://www.mesec.cz/clanky/cukrova-perverze-made-in-eu/)

EU ve snaze zajistit nadstandartní životní úroveň i tomu nejméně efektivnímu zemědělci nejenže stanovuje velmi vysoká cla ( v případě cukru je sazba na dovoz 324 %), ale také stanovuje kvóty. A to nejen ty dovozní, kvóty stanovuje i na vnitřním trhu, aby mohla zemědělcům garantovat minimální výkupní cenu. V praxi tak dochází k tomu, že jsou mnozí placeni za to, aby své pole neoseli vůbec. Představte si, že jste v práci placeni za to, abyste nedělali nic. Neskutečné, že? Příjemná představa, přestáváte se už protestujícím zemědělcům divit? Zemědělec není vůbec ničím motivován, aby se stal efektivnějším, v případě že své zboží neudá na vnitřním trhu, EU je povina jeho zboží za stanovenou minimální tzv. "intervenční cenu" odkoupit. Popřípadě mu pomoci vyvézt jeho produkty mimo Unii. Kdo by ale chtěl až 5 krát dražší potraviny.? Na řadu musí přijít subvence. Za potraviny tak platíme vlastně 3 krát. Nejprve dáme zemědělcům peníze na to, aby něco vůbec vyprodukovali, (přičemž světová náklady na výrobu jsou daleko nižší), podruhé jim zaplatíme na subvencích, aby to mohli někam vyvézt. A v konečném případě si tak následkem nesmyslného kvótování (zákon nabídky a poptávky = čím více zboží je k mání, jinými slovy, čím větší je nabídka, tím nižší je obvykle cena) ještě za potraviny připlatíme více, než bychom museli, kdyby tyto kvóty neexistovaly. A takhle to v EU skutečně chodí!

A co více? Toto naše rozmazlování této skupiny obyvatel v konečném důsledku znamená problémy života a smrti pro mnoho afričanů a lidí, žijících v rozvíjejících se oblastech. Jejich ekonomiky stojí z velké části právě na agrárním sektoru. Zavedením kvót a vysokých celních tarifů jim bereme možnost obchodovat s námi, tedy jim bereme možnost požívat jeden z největších objevů lidstva - vzájemně prospěšné směny .Dochází tak k silně paradoxním situacím, kdy evropští zemědělci blokují dálnice a vylévají mléko a v Africe mezitím lidé umírají. (nehledě na to, že spousta lidí, kteří pracovat chtějí a musí, se kvůli jejich blokádám nedostane do práce včas nebo vůbec, kdo jim na to zatraceně dal právo?) Afričanům posíláme místo toho miliardy dolarů, ze kterých většinou profituje jen úzká skupina lidí blízkých diktátorovu režimu, kteří si za ně pak nakoupí zbraně, aby ještě déle prodloužili svou tyranii. Přitom by stačilo tak málo, otevřít trhy jejich produktům.

Často se setkávám s názorem, že nikdo si neumí představit, jak v těch zemích "třetího světa" produkují potraviny. Bůhví, čím je to hnojeno a jaký to má vliv na  naše zdraví. Lidé mi tvrdí, že si raději budou kupovat potraviny z Evropy, u kterých mají jistotu kvality, než nějaké pochybné potraviny z třetího světa. Ponechme stranou bezmeznou víru v dodržování vysokých unijních standardů (bruselský úředník je stejně snadno zkorumpovatelný jako ten český, nehledě na to, že jsem sám viděl několik dokumentů o drůbežárnách, kde se o nadměrně vysokých hygienických normách rozhodně nedalo hovořit) a zabývejme se otázkou dostupnosti těchto komodit v případě otevřených trhů. Ty by totiž nikomu nebránily v možnosti vybrat si mezi daleko levnějšími produkty ze zahraniční a produky zemědělců z EU. Člověk, který by neměl důvěrů v levnější produkty by si mohl stále kupovat produkty dražší. Zákonem poptávky a nabídky by se v tomto případě řada skutečně efektivních a dobrých evropských zemědělců na trhu jistě udržela. Na druhou stranu by ale nebylo bráněno lidem jako jsem já, aby si kupovali potraviny levnější. Volný trh dává obrovské množství výhod. Jedinými, kteří by na něm skutečně nejvíce tratili, by byli ti nejméně efektivní zemědělci. Jen ty by trh nemilosrdně vyhnal z odvětví. V EU existuje určitě spousta velmi dobrých zemědělských firem, které jsou schopny obstát i v celosvětové konkurenci. Proč ale mají platit ti efektivní a úspěšní těm neefektivním a neúspěšným.?Jaký morání nebo jiný kodex jim k tomu dává právo?

Společná zemědělská politika Evropské Unie je jednou velkou dírou, do které sypeme peníze, abychom v budoucnu sypali ještě více! Kdykoli hrozí, že by mohly být privilegia zemědělců omezeny, vytáhnou do ulic s nesmyslnými hesly a plakáty, zatlačí na vládu a ta se jim často podvolí. Úkázkově to v tomto případě funguje ve Francii. Pokud lidé v Německu nebo alespoň v Británii nezvednou varovný prst proti této politice, Francie se svou silnou zájmovou zemědělskou skupinou nikdy z tohoto vlaku samovolně nevystoupí. Říká se, že EU je dobrovolný svazek všech států, ve kterém jsou si všichni rovni. Faktem ale zůstává, že na čem se nedohodne Německo s Francií, to se nestane. Bohužel Evropa se ubírá zcela opačným směrem, než by dle mého názoru měla, cestou větších regulací a silnějšího progresivismu. Cestou, která nevede k větší prosperitě a už vůbec ne k větší individuální svobodě. Přetrvávání, prodlužování a v mnohém dokonce i posilování zcela iracionální zemědělské politiky je toho jasným příkladem.

Zdroje: Cukrová perverze "Made in EU", http://www.mesec.cz/clanky/cukrova-perverze-made-in-eu/ dat. stažení: 6. května 2010

Jak funguje Společná zemědělská politika, http://machay.blogy.novinky.cz/1004/jak-funguje-spolecna-zemedelska-politika, dat. stažení: 7. května 2010

Obrázky mají v názvu stránku ze, které jsou staženy, tímto velmi děkuji Všem výše citovaným článkům za užitečné údaje, poznatky a čísla.