Myths and reality: Vznik FEDu - konspirační teorie?

V prosinci 1913 podepsal prezident USA, W. Wilson, Federal Reserve Act, čímž posvětil vznik americké centrální banky (FEDu) a tím nadobro změnil nejen americký bankovní systém. Od té doby se Spojené státy ocitly v téměř permanentní inflaci, která každý den soustavně ničí hodnotu dolaru a tím výrazně ovlivňuje životy lidí na celém světě. Tomuto podpisu však předcházelo dlouhé období příprav. Veřejnosti se předkládala celá řada falešných důvodů o nezbytnosti centrální banky, aby se pokud možno zakryly ty skutečné. Mocný bankéř M. A. B. Rotschild kdysi řekl: "Dejte mi moc nad penězi a nemusím se starat o to, kdo tvoří právo." V této větě je schováno mnohé, kdo ovládá finanční systém, ovládá skrze něj téměř vše. Žádná politická moc se tomu nikdy nemůže rovnat. Obrovskou moc má tudíž i Federální rezervní systém a je naivní se domnívat, že nás, obyvatele ČR se jeho moc vůbec nedotýká. Kdo mu ale tuto moc dal a pro koho byla vytvořena, to jsou otázky, které kolem jedné z nejmocnějších institucí světa stále v mlze kolují?

Za vznikem centrálních bank po celém světě stojí buďto snaha vlády financovat skrze tuto instituci své výdaje, anebo snaha bankéřů, zajistit si díky ní ochranu a vysoké zisky. V případě Spojených států za jejím vznikem stáli jednoznačně bankéři. Jejich cesta za centrální bankou začala de facto okamžitě se vznikem Spojených států. Do roku 1863 byla poskytnuty privilegia centrální banky postupně třem institucím, vždy se však vztahovala k nutnosti financovat válkou vzniklý federální dluh a po určité době byla těmto bankám odebrána. Až roku 1864, z důvodu nutnosti financovat občanskou válku, vznikl zákon National Banking Act, který centralizoval americké bankovnictví do podoby, která zůstala až do roku 1913 nezměněná. Systém však nestál na žádné centrální bance, rezervy bank nebyly centralizovány a nový tisk bankovek byl velmi limitován. Taková situace se bankéřům nezamlouvala, toužili po více centralizovaném systému. A tak když na přelomu let 1894/5 začalo hrozit, že by v USA mohl být zrušen zlatý standard a nahrazen volným stříbrem, spojili bankéři po celé zemi, navzdory vzájemné nevraživosti, síly a postavili se na stranu republikánského kandidáta. V té době se poprvé výrazně objevila na scéně i Wall Street, vedená  J. P. Morganem, jedním z nejvlivnějších, nejbohatších a nejmocnějších mužů USA. Postavili se za zlatý standard na stranu prezidentského kandidáta Mckinleyho. Podpora bankéřů však byla skrytá a měla finanční podobu. Veřejnost totiž k Wall Street chovala značné nepřátelství. Mckinley i díky této skryté štědré finanční podpoře v následujících prezidentských volbách zvítězil.

Potvrzením zlatého standardu roku 1900 však nic neskončilo. Roku 1905 začalo reálně hrozit, že by Wall Street mohla přijít o svou dosavadní kontrolu nad celým bankovním systémem ve prospěch ministerstva financí, které v té době a už vlastně dávno předtím fungovalo jako centrální banka. Tisklo peníze a za ně pak nakupovalo dluhopisy, čímž zvyšovalo množství peněz v oběhu a uměle snižovalo úrokovou míru. Strach mocných bankéřů, Morgana, Schiffa, Warburga, Vanderlipa a dalších však nepramenil z toho, že by díky tomu mohlo dojít k hospodářským potížím a vysoké inflaci, nýbrž z toho, že by ministerstvu financí mohly být tyto pravomoci předány i legislativně. Tím by samozřejmě mocní lidé z Wall Street přišli o kontrolu nad systémem. Potřebovali tedy nějakým způsobem zajistit, aby případný nový bankovní systém, byl i nadále pod jejich mocí, potřebovali centrální banku, (kterou by samozřejmě řídili). Proto se Wall Street musela do boje za zřízení centrální banky pořádně obout. Bankéři zahájili kampaň za založení svého ochránce roku 1906 Schiffovým projevem před obchodní komorou New Yorku. Tento projev byl natolik významný, že bylo vytisknuto několik tisíc jeho kopií, které byly distribuovány po celých státech. Schiff v něm požadoval skutečně rozsáhlou bankovní reformu v čele s centrální bankou.

Následující rok, na podzim 1907, vypukla na Wall Street velká panika. Zkrachovalo několik bank a trustů (společnosti podobné těm akciovým, jinak je řešeno vlastnictví - vesměs poskytovaly běžné bankovní služby), což vyvolalo rozsáhlé runy na banky po celých státech a začala se velmi otřásat také burza. V této nejtěžší chvíli do situace zasáhl snad nejmocnější muž tehdejší Ameriky, J. P. Morgan. Napumpoval spolu s dalšími bankéři a mocnými lidmi do burzy a problémových institucí mnoho milionů dolarů, což situaci stabilizovalo a panika nakonec díky tomu pomalu odezněla. Za cenu obrovských nákladů se podařilo zachránit bankovní systém., který si zasloužil padnout. Zachráncem byl J. P. Morgan, žádná centrální banka neexistovala. Všichni bankéři si nyní více, než kdy jindy, uvědomili nutnost centrální banky, která by je ochraňovala před věřiteli v časech hospodářských potíží. Nutně potřebovali loď, která by je, tonoucí pasažéry, sbírala ve zlých časech. Potřebovali instituci, která by jim v dobrých časech nebránila provádět riskantní operace, např. poskytovat úvěry lidem, kteří nemají na splacení a která by v případě problémů kryla jejich ztráty a špatné kroky tištěním peněz. Jinými slovy - inflací - okrádáním obyvatelstva skrze tištění nových peněz a s tím související klesající hodnotu úspor a reálných mez. Důkazem toho, že tuto funkci budoucí FED skutečně plnil a stále plní budiž následující graf inflace v USA před a po roce 1913 - založení FEDu.

Bankéři veřejnosti skrze své spojence v médiích představili důvody, které k této panice vedly. Byla to podle nich nedostatečná regulace finanční sféry a nezodpovědné operace bank. Média proto na návrh bankéřů urgovala pro založení centrální instituce, která by bankám v těchto praktikách zabránila a která by v časech paniky vedla bankovní sektor a spolu s ním i celou ekonomiku pryč z těchto problémů. Skutečným důvodem paniky však byla nezodpovědná politika levných peněz prováděná ministerstvem financí v předešlých letech, která měla za následek umělý pokles úrokových sazeb, umělé snížení hodnoty peněz a z toho plynoucí umělý boom. (Stejně jako tehdejší bankéři mimochodem argumentují politici a bankéři i nyní - po Velké recesi z let 2008/09 - skutečný důvod se nachází opět v politice levných peněz, kterou prosazoval nejen FED, ale i ostatní centrální banky, což vedlo k umělému boomu, Velká recese byla nutnou korekcí tohoto počínání)

V médiích pracovala navíc celá řada velmi schopných lidí napojených na bankéře z Wall Street. Uznávaní akademici, kteří vzhledem k faktu, že bankéři štědře podporovali jejich univerzity, se také přiklonili na stranu této interpretace. Proto na konci roku 1907 bylo naprosto jasné, že centrální banka vznikne. Následující dva roky se nesly ve stádiu příprav, ale žádný výrazný návrh do Kongresu nepřišel. V listopadu 1910 se pak skupinka "Vyvolených" vydala se senátorem Nelsonem W. Aldrichem (což byl jen tak pro zajímavost tchán syna nejbohatšího muže tehdejších USA J. D. Rockefellera, který měl v bankovnictví také své lidi) na pobřeží Georgie a odtud pak na ostrov Jekyll Island, který byl mimochodem, jaká to náhoda, spoluvlastněn J. P. Morganem. V této skupince vyvolených byli A. Piatt Andrew, dále tři zástupci J. P. Morgana -  Benjamin Strong, Charles D. Norton, Henry P. Davison, dále Rockefellerův muž, Frank Vanderlip a konečně i nejdůležitější muž celé konference, Paul Warburg. Všichni tito lidé, mimo senátora Aldriche, byli bankéři a mnozí z nich dokonce z Wall Street. Toto místo nebylo vybráno náhodou, byl zde klub pro milovníky lovu kachen, ve kterém panovala dohoda o tom, že v případě, že se na ostrově bude konat nějaké jednání, členové klubu, kteří nebudou pozváni, v tuto dobu na ostrově nebudou. Elita bankovní sféry tak měla celý ostrov jen pro sebe. Během necelých čtrnácti dní zde vymysleli plán legislativy k budoucí centrální bance. Nejdůležitější však bylo, aby se o tom nikdo nikdy nedozvěděl. Kdyby totiž veřejnost zjistila, že návrh bankovní legislativy byl vytvořen samotnými bankéři a to ještě bankéři z Wall Street, byl by takový návrh okamžitě odsouzen ke svému neúspěchu. I tohle bankéři splnili téměř do puntíku, jelikož první informace o této tajné schůzce mocných vyplavaly na světlo světa až ve třicátých letech 20. století, tedy v době, kdy už byl FED dávno založen.

Návrh legislativy, který byl na ostrově vytvořen, počítal i s politickou realitou Spojených států. Veřejnost by nikdy neskousla založení centrální banky, protože američané měli tradičně velký  odpor ke všemu, centrálnímu. Proto má taky americká centrální banka název FED - Federální rezervní systém. Zákon vytvořený bankéři a pro bankéře, na tomto tajném jednání, se pak s určitými dílčími úpravami dostal v lednu 1912 do Kongresu jako Aldrich Bill. Po vítězství demokratů v prezidentských volbách roku 1912 byl sice znovu přepracován, ale základní rysy zůstaly. 23. prosince 1913 byl pak zákon schválen oběma komorami Kongresu a ve stejný den ho v dobré náladě podepsal i prezident Wilson. Později toho hluboce litoval. Jako věštec se v této době ukázal býti otec slavného letce, Charles Lindberg sr., když na adresu FEDu při jeho vzniku řekl:"(Je to ten) nejhorší legislativní zločin spáchaný tímto bankovním a měnovým návrhem. Od teď už budou deprese vědecky vytvářeny.“ Jak mrazivě pravdivá byla tato slova ukázaly následující události, kdy FED politikou levných peněz způsobil Velkou hospodářskou krizi a stejná politika stála i u nedávno proběhlé (snad už skutečně odeznívající) Velké recese. Zvláštní jen je, že se FED pokouší dostat americkou ekonomiku ven stejnou politikou, jakou ji do recese přivedl. Příčina ale nemůže léčit následek. FED nicméně okamžitě po svém ustanovení začal plnit funkce, které si bankéři představovali a přáli. Stal se matkou a ochráncem bank, pomáhá jim v dosahování vysokých zisků a kryje jejich ztráty novým tiskem peněz. Výše popsaný vznik Federálního rezervního systému je jen velmi, velmi omezeným náhledem mé bakalářské práce, která je daleko více podrobnější. Nicméně i z tohoto krátkého popisu faktů si můžete udělat obrázek. Jedno je ale jisté, nejedná se o žádnou konspirační teorii, takhle prostě FED skutečně vznikl!!!